Rozhovory z našich řad: Luci

09.10.2019

Moderní gymnastiku sice pověsila na hřebík, ale sport do jejího života neodmyslitelně patří. Hlavní iniciátorka projektu Luci vidí velký potenciál v neformálním vzdělávání, proto vzniklo Zrcadlo sportu. 

Moravská žena si vždycky poradí. 

Jakou roli hraje ve tvém životě sport? 

  • Sportu jsem se věnovala od malička, moderní gymnastice výkonnostně jako závodnice a potom trenérka od 7 do 23 let. Kromě toho naše rodina (hlavně taťka) je hodně sportovní, takže umíme vlastně všechno, od lyžování přes fotbal po kulečník. Teď už sportuji jen rekreačně a v poslední době postupně objevuji krásy jógy a zvedání činek, což mě nikdy nebavilo. Sport už dělám hlavně pro zdraví, zábavu a poučení pro život, a k tomu se snažím vést i děti v kroužku taneční gymnastiky.

Co tě sport naučil a použiješ to i v běžném životě?

  • Toho je spousta, napadá mě třeba: smířit se s tím, že některé věci prostě bolí a dlouho nejdou, než se konečně podaří; je dobré věřit svým trenérům, protože to s námi (většinou) myslí dobře; že bez spolupráce v týmu se nic nepodaří; a že všechno dobré i špatné jednou skončí.
    Z těch praktických věcí například, že si nepotřebuji dřepnout, když si zavazuji boty, spoustu věcí si podám třeba ze země nohou a mám velmi dobré periferní vidění a svalovou paměť.

Jak vnímáš iniciativu celého projektu?

  • Zrcadlo sportu vnímám jako potřebnou iniciativu, která tady zatím chyběla. Má za svůj hlavní cíl podpořit sportovce v jejich osobním rozvoji, vychází ze zkušeností našeho týmu a rozhodně nechce nikoho obviňovat, napadat nebo rozdělovat. Sportovkyně, trenéři i rodiče dělají, co mohou, a my prostě chceme jim dát prostor o svých zkušenostech mluvit, přemýšlet i trochu jinak, a vzít si z nich to dobré a užitečné.

Co říkáš na neformální vzdělávání? Jakou vidíš jeho spojitost se sportem?

  • Neformální vzdělávání je podle mě pecka. Dostala jsem se k němu vlastně náhodou přes program Erasmus+ díky mému kamarádovi Ondrovi, a už mě to nepustilo. Vidím v tom skvělé doplnění a někdy i lepší alternativu formálního vzdělávání, a to hlavně díky tomu, že je tam velký důraz na interaktivitu, osobní zapojení a vyjádření účastníků. Věnuji se tomu už několik let (mimo jiné i na roční Evropské dobrovolní službě v Lotyšsku) a často jsem viděla, jak ti, kteří se ve škole trápili, najednou na workshopech vedených přístupy neformálního vzdělávání ožili a byli aktivní, spoustu se toho naučili, pomohli ostatním a moc si to užili.
    Sport se často používá jako jedna z obecných metod neformálního vzdělávání a zážitkové pedagogiky v rámci workshopů na jiné téma - super příkladem je třeba projekt Fotbal pro život - a funguje to. Zrcadlo sportu je jiné v tom, že chce pracovat se mladými, pro které je sport jednou z hlavních součástí života, a kteří se k neformálnímu vzdělávání nemusí vůbec dostat.

Řešila jsi někdy složitou situaci, která tě ovlivnila? 

  • Asi nejtěžší situace pro mě byla, když mi došlo, že se gymnastice nebudu věnovat napořád. To pro mě byl docela šok, a vycházelo to z toho, že jsem si uvědomila, že gymnastika už mi vlastně nemá co dát, že hluboce nesouhlasím s některými hodnotami a postupy, které jsem viděla a zažila na vlastní kůži (a některé z nich i opakovala), a že svět mimo ni je fakt velký.

Do budoucnosti nikdo nevidí, můžeš se ale podívat do minulosti, změnila bys něco?

  • Asi bych nic neměnila, protože bych jinak nebyla tam, kde jsem teď. Ale můžu říct, že můj nápad na Zrcadlo sportu hodně ovlivnilo i to, že mě mrzí, že jsem neměla dost informací, víry sama v sebe a odvahy, abych v mnohem dříve s gymnastikou buďto skončila, nebo se včas začala pořádně snažit a zužitkovala svůj talent na maximum.

Jaký byl tvůj největší sportovní cíl?

  • Žádné velké cíle jsem neměla, protože jsem v hloubi duše nevěřila, že jich skutečně můžu dosáhnout. Určitě jsem občas snila o medailích z Mistrovství republiky, ale mezi snem a cílem je velký rozdíl.

Jaký je tvůj první krok, který tě udržuje motivovaného a soustředěného?

  • Co se týká nějakých vystoupení a výsledků, tak doteď často opakuji rituál před nástupem na koberec, a to tři výskoky, relevé a dopínání nohou. Dokonce jsem to dělala i před maturitou a před vystoupeními na lotyšském Festivalu tance a zpěvu. Pár lidí se na mě koukalo divně, ale stálo to za to.

Kdo je tvým vzorem? 

  • V poslední době je mým velkým vzorem Marie Forleo, jejíž hlavním světonázorem je "Everything is Figureoutable". Moje mamka vlastně říká to stejné, totiž že "moravská žena si vždycky poradí". Kromě toho je Marie Forleo skvělá v tom, že se nebojí být legrační, pomáhá lidem a má spoustu zájmů, které dokáže spojovat v super věci.

Kdo tě ke sportu přivedl?

  • Moje mamka, která mě nejdřív přivedla na balet, kde zjistili, že jsem nějaká hodně ohebná a moc mě to nebaví, tak zkusila moderní gymnastiku u své tehdejší kamarádky.

Jak jsi viděla propojení mezi sportem a životem, když jsi ještě sportovala, a teď?

  • Bylo to pro mě takové zvláštní, protože na jednu stranu byl sport můj život, ale zároveň mi časové nároky na gymnastiku (cvičení i trénování mladších dětí) zabraňovaly užívat si některé radosti života. Tak je to ale se vším, čemu se člověk chce věnovat pořádně.

Jaký byl tvůj přechod z vrcholového sportu do "normálního" života?

  • Bylo dost tvrdé, vlastně jsem se ani nerozloučila, protože jsem se bála, jaké by to bylo. Takže jsem jenom oznámila hlavní trenérce, že od dalšího roku už nebudu trénovat, a dětem jsem to říkala, jen když se zeptaly. Teď mě to mrzí, ale v tu dobu to bylo pro mě nejlepší řešení. Snad nikdy jsem nezažila, že by z našeho klubu někdo odešel v pozitivním duchu. Takže po patnácti letech, kdy jsem v klubu vyrostla a pomohla vychovat i další, jsem prostě odešla de facto bez rozloučení.

Dostalo se ti při tom přechodu nějaké podpory?

  • Hlavně od mamky a nových kamarádů z vysoké, díky kterým jsem se rozhodně nenudila, a mohla využívat další příležitosti, které mi škola a práce nabízely.

Čím jsi "nahradila" sport ve svém životě?

  • Asi hlavně prací, a svými vlastními projekty, ať už Erasmus+ nebo kreativními. Rok jsem taky tancovala street dance.

Jak jste u vás v klubu řešili úspěchy nebo neúspěchy?

  • Na závodech trenérky zhodnotily, co jsme předvedly, ale to bylo hlavně v souvislosti s našim výkonem, ne až tak umístěním. Musím říct, že jsem ráda, že v tomto to bylo u nás v klubu dost rovnostářské, trenérky se většinou věnovaly stejně těm lepším i horším. Pak samozřejmě pokud se někdo nominoval na MČR nebo měl velké mezinárodní závody, tak trénoval více, ale nikdy jsem neměla pocit, že by to nějak zvyšovalo nebo snižovalo hodnotu člověka jako takového.

Rozvíjeli jste se I jinak, než sportovně?

  • Moderní gymnastika je tak komplexní a časově nároční sport, že na "extra" věci skoro nikdy nezbývá čas. Vím, že v některých klubech mají psychology, ale ti jsou většinou zaměření na zvýšení nebo stabilizaci výkonu, ne až tak na osobní rozvoj a reflexi zkušeností i mimo sportovní prostředí.

    Jak se k tvému působení ve sportu (a jeho případnému ukončení) stavěli rodiče?

    • Naši mě i sestru podporovali, aktivně se angažovala hlavně mamka, taťka byl rád, že děláme nějaký sport, ale na závody jezdil tak jednou za rok. Když jsem byla menší, pamatuji si, že mi mamka několikrát říkala, že můžu skončit, jestli chci, ale já to nikdy neudělala - nedokázala jsme si představit, co jiného bych dělala, a nevěřila jsem, že to myslí vážně a fakt by jí to nevadilo. Pak když jsem skončila definitivně, tak mě v tom podporovala, protože viděla, že se trápím a už mě to nikam neposouvá.

    Když se tě někdo zeptá na Zrcadlo sportu, co mu řekneš?

    • Říkám většinou, že hlavní náplní je podpora mladých výkonnostních a vrcholových sportovců, že se jedná o Solidární projekt v rámci Evropského sboru solidarity, kdy máme nejbližší workshop a že budeme brzy spouštět podcast, tak ať určitě nezapomenout poslouchat. A že budeme rádi za kontakty na sportovce, trenéry i rodiče, kteří by se chtěli v podcastu nebo na našich akcích objevit.