Zrcadlo sportu chce úspěšnější a spokojenější sportovce - rozhovor na Sportnect

10.07.2020

Zakladatelka Zrcadla sportu Luci Sitarová odpovídala na otázky Alžběty Mikolajkové z platformy pro sportovce Sportnect. Rozhovor byl nejdříve publikován na jejich stránkách, ale abyste o něj nepřišli, přinášíme ho i na našem blogu. 


Zrcadlo sportu chce úspěšnější a spokojenější sportovce - rozhovor na Sportnect 

Od malička sportujete, trénujete, sníte o Olympiádě a o tom, že se sportem budete živit. Ale ono to z různých důvodů nemusí vyjít. Co teď? Jak si ze sportu do života odnést to nejlepší? Jak sportovní zkušenosti využít v životě? O tom, že sport mnoho dává, ale také mnoho bere a učí nás hodně o nás samotných jsme si povídali s autorkou projektu Zrcadlo sportu Lucií Sitarovou.

Autor: Alžběta Mikolajková

Dobrý den, Lucie, řekněte nám, jak vlastně vznikla myšlenka rozjet Zrcadlo sportu?

Myšlenka na Zrcadlo sportu vznikla jako spojení mých zkušeností s výkonnostním a vrcholovým sportem a zároveň neformálním vzděláváním, osobním rozvojem a krátkodobými programy Erasmus+. Přišlo mi škoda, že se sport využívá v neformálním vzdělávání a osobním rozvoji, ale sportovci jako takoví v této oblasti nejsou téměř vedeni. Existují samozřejmě sportovní psychologové zaměření na výkon či programy duální kariéry pro vrcholové sportovce, ale to je něco jiného. Navíc ty tisíce sportovců, kteří jsou do sportů na vysoké úrovni zapojeni, ale na nejvyšší soutěže to nedotáhnou, z našich zkušeností tak nějak propadávají systémem. Přitom odmalička makají jak budoucí olympionici, ale potom se něco změní a sen se rozplyne, nebo vyprchává. Z toho pak vyplývají i velké problémy, které jsem měla možnost vidět na vlastní oči - ztráta motivace, brzké a rychlé ukončení kariéry s negativními pocity, představa "ztratil(a) jsem dětství a nic jsem se nenaučil(a)" a další.

Sdílela jsem nápad s dalšími kamarády a známými ze sportu i neformálního vzdělávání a dávalo jim to smysl, tak jsme založili tenhle projekt.

Je projekt reakcí na nedávné "kauzy" spojené s negativními sportovními příběhy zveřejněnými třeba v Bez frází?

V poslední době se hodně řeší negativní příběhy spojené se sportem. Víme, že tyto příběhy existují a je důležité o tom mluvit. Ke stresovým a negativním zkušenostem ve výkonnostním a vrcholovém sportu prostě dochází a nemyslím si, že je možné se jim úplně vyhnout. Naprostá většina trenérů dělá svoji práci s láskou pro děti a jak nejlépe dovedou, přesto se nikdy nevyvarujeme tomu, že dětem předáme negativní koncepty, zkušenosti nebo jim jinak nevědomky v jejich očích ublížíme.

Nemyslím si, že je povinností trenéra dělat jen to, co děti baví, jak je to baví a tak, aby byly pořád šťastné. Ale jsem naprosto přesvědčena, že je naší povinností - jako trenérů, učitelů, rodičů, společnosti - dát dětem nástroje a schopnosti k tomu, aby o negativních (i pozitivních) zkušenostech nejen ze sportu dokázaly přemýšlet, konstruktivně je zpracovat, poučit se z nich a převzít zodpovědnost ne za to, co se (jim) stalo, ale za to, jak s tím naloží. A právě tyto nástroje, schopnosti a přístupy chceme ve sportovním prostředí rozšiřovat.


Co je vaším cílem?

Naším cílem je podporovat sportovce v jejich osobním rozvoji, přemýšlení o zkušenostech a učení se z nich, aby byli úspěšnější a spokojenější nejen ve sportu, ale i v životě. Podporujeme trenéry v tom, aby dokázali využít jednoduché metody neformálního vzdělávání ve své práci se sportovci, aby dokázali podpořili motivaci, komunikaci, týmovou práci, stanovování a evaluaci cílů a další. Rozhodně není naším cílem ukazovat sportovcům, jak špatně se k nim trenér chová, nebo sportovce od sportu odvádět, právě naopak. Chceme, aby sportovci u sportu vydrželi a aby věděli, proč ho dělají, čeho chtějí dosáhnout, co tomu jsou schopni obětovat a co se z toho učí do dalšího života.

Kdo všechno za Zrcadlem sportu stojí?

V týmu Zrcadla sportu máme skvělý tým složený z bývalých i současných vrcholových sportovců a trenérů i facilitátorů neformálního vzdělávání a Poradních kruhů. Naší mentorkou pro metody workshopů a metodu Poradních kruhů je paní Eva Dittingerová a jsme moc rádi, že když vše klapne, bude v druhém roce projektu mentorem i pan Marián Jelínek.

Pořádáte workshopy na míru. Pro koho jsou workshopy určeny?

Největší potřebu a efekt vidíme hlavně v práci s výkonnostními a vrcholovými sportovkyněmi a sportovci, jejich trenéry a rodiči. Každý workshop skládáme na míru z prověřených metod a aktivit, se kterými máme dobré zkušenosti, takže je možné jej udělat jak pro skupinu jednotlivců, tak pro tým, klub, trenéry nebo rodiče. Vždy je to na domluvě. Ideální pro nás i účastníky je, pokud si náš workshop objedná jeden z trenérů, probere s námi, co si představuje - témata, výsledky, typ aktivit a další - a my workshop připravíme. Abychom tyto informace získali co nejjednodušeji, vytvořili jsme i jednoduchý poptávkový formulář, kde se na toto všechno vyptáme a dál už s trenérem řešíme detaily.

Je workshop vhodný pro všechny, nebo se specializujete na některou věkovou kategorii, sport apod.?

Nemáme žádné striktní omezení, i když ideální je, když jsou účastníci o něco starší, třeba čtrnáct let a více. Ale spolupracujeme i s projektem Gymgym, kde pracujeme i s osmiletými dětmi. Jde hlavně o to vědět, jaká ta skupina bude, jaké bude mít složení, a tomu přizpůsobit program a očekávání. Nejlepší je, pokud není skupina příliš heterogenní, i když i s tím se dá zajímavě pracovat.

Co se týká sportu, tak zatím jsme pracovali hlavně s různými estetickými sporty (tanec, gymnastika, step a další), ale to je, myslím, částečně i tím, že se sami v této oblasti pohybujeme. Také je pravda, že v těchto sportech je větší důraz na interpretaci, procítění, individuálnost, a proto si myslím, že jsou tam dveře o něco více otevřené. Už teď ale domlouváme spolupráci s předními českými kluby ragby a amerického fotbalu.

Protože jsou workshopy tak variabilní a pracujeme na nich "na objednávku" trenérů, tak jsou vhodné pro všechny sporty, ale některé sporty a kluby jsou tomu více otevřené a jiné méně, což je úplně logické a očekávali jsme to.

Můžete nám říct, jak takový workshop vypadá?

Když to vysvětluji trenérům, kteří nemají s workshopy osobního rozvoje a neformálním vzdělávání moc zkušeností, tak většinou říkám, že zvenku to vypadá, že si hrajeme a povídáme. Workshopy jsou složené z několika vybraných aktivit/her, na které jsou navázány řízené reflexe a sdílení zkušeností a poučení. Hry mají různou úroveň komplexity a témata podle účastníků, jejich zkušeností a toho, co zrovna potřebují nejvíce. Používáme také různé metody zaznamenávání toho, co se účastníci na workshopu učí - nebo lépe, co si uvědomují - ať už individuální či skupinové. Tyto materiály (pokud nejsou důvěrného charakteru pro účastníky) pak trenérům zůstávají stejně jako poznámky z našeho pozorování, doporučení a další podpůrné materiály. Všichni trenéři, se kterými jsme zatím pracovali, na výsledky workshopů navazují ve svých trénincích, a to je pro ně hodnotné.

Jaké téma na workshopech nejčastěji řešíte? Je něco, co mají všechny týmy (sporty) společné, nebo jsou to vždy individuální problémy?

Určitě můžeme vidět některá společná témata. Před karanténou to byla zejména komunikace, týmová práce, zodpovědnost, teď během našich online workshopů i na těch, které právě chystáme, se ještě více než předtím dostává motivace, cíle, učení ze zkušeností a využití schopností ze sportu i jinde. Zdá se, že právě karanténa sportovcům i trenérům ukázala, že je skutečně třeba klást důraz na osobní rozvoj sportovců, jejich sebepoznání, účast na plánování cílů, tréninkových plánů a spoustu dalších věcí. Pracujeme například s týmem estetické gymnastiky BeteEbene, který měl za cíl jet na Mistrovství Evropy a světa, ale teď jim vrcholové soutěže zrušili. Řešili jsme s nimi motivaci k tréninku, nesportovní věci, které mohou ze sportu získat, jejich cíle a jak se mohou vzájemně podporovat. Tuhle krizi při zrušení důležitých závodů teď vidíme u týmů i individuálních sportovců často a jsme moc rádi, že se na nás kluby obrací, abychom je podpořili v tom se s tím vypořádat.

Copak toto nezvládne s týmem nebo sportovci vyřešit trenér sám?

Máme v trenéry velkou víru a respekt k jejich práci. Dost často ale vztah, který člověk s trenérem, rodičem, učitelem má a který je v naprosté většině funkční a dává smysl, může být v jiných ohledech limitující. Sami asi víte, že s dětmi dokážete komunikovat způsobem, který třeba rodiče nedokážou, protože ten vztah je prostě jiný. Stejně tak trenér vrcholového sportu, který léta buduje dynamiku se sportovci jako přísný trenér, který se soustředí jen na sport a kterému se neodmlouvá, ze své pozice bude těžko vést otevřené debaty o negativních aspektech sportu, malých i větších bolístkách sportovců nebo možnosti ukončení kariéry. Přitom tyhle věci jsou pro sportovce důležité, ale některý typ trenérů jim to prostě nedokáže dát. A my to respektujeme a ani to po trenérech nechceme, a proto nabízíme naše workshopy - sportovci nás neznají, jsme nový element, ke kterému si mohou vytvořit jiný vztah, a zároveň trenér pak může pozitivně využívat to, co se na workshopu zjistilo, v dalším tréninku.

Někteří trenéři mají se sportovci spíše kamarádský vztah, mají o neformální vzdělávání a osobní rozvoj zájem a raději si workshopy odvedou sami, což je taky skvělé. Abychom je podpořili, vydali jsme balíček materiálů nazvaný Odraz (z) karantény, který pomůže trenérům a sportovcům zaznamenat to, co se v karanténě naučili nebo poznali, uzavřít tuhle kapitolu a naplánovat další cíle a jejich dosahování.

Pracujete s týmem i po workshopu? Sledujete, jestli se trenér řídí vašimi doporučeními?

Jako každé vzdělávání a rozvoj to rozhodně nefunguje tak, že jednou přijdeme a z normálního sportovce je najednou totálně motivovaný a soustředěný superčlověk, který dýchá jen sportem, neřekne křivé slovo spoluhráčům a na konci posilování si dá ještě jedno opakování navíc. Všichni jsme lidi a změna není jednoduchá, proto máme nejraději, když se s trenérem nebo týmem domluvíme na pravidelných workshopech podle jejich časových možností. Víme, jak drahý tréninkový čas je, a proto většinou navrhujeme periodicitu jeden workshop za měsíc, záleží na týmu a trenérovi.

Trenérům dáváme doporučení na další možné aktivity a metody, které by mohli používat ve své práci. Pravidelně se jich potom ptáme, jak to s jejich sportovci vypadá a jestli jim můžeme ještě nějak pomoci. Občas je pro ně hodnotné už jen to připomenutí, že na to nejsou sami, že mají k dispozici naše materiály a mohou se na nás kdykoli obrátit. My nejsme experty na sportovní psychologii nebo trénink daného sportu, naše hodnota tkví v tom, že vnášíme nové úhly pohledu a podporujeme sportovce i trenéry v tom, aby se lépe poznali a definovali si, ideálně společně, čeho chtějí ve sportu dosáhnout. A ze svých zkušeností se poučili a využili je i v dalším životě.

Kolik vaše workshopy stojí?

Zrcadlo sportu je v tuto chvíli dobrovolnický projekt, který je podporován z Evropského sboru solidarity, takže workshopy jsou zatím zdarma. Vzhledem k tomu, že za každou jednou hodinou je spousta práce, předchozích letitých zkušeností, samostudia, materiálů a dalšího, budou v budoucnu workshopy placené.

Pojďme se posunout od workshopů k vaší další aktivitě, a tou je podcast. Jak vás napadlo začít jej natáčet?

Podcast jsme začali natáčet proto, že chceme, aby se stalo normální o pozitivech i negativech sportu mluvit. A to ne s cílem šokovat, sdílet jen to negativní nebo odrazovat, ale prostě vyváženě a konstruktivně sdílet zkušenosti, poučení a využití sportovních zkušeností v nejen sportovním životě. Myslím, že tato vyrovnaná otevřenost je něco, co chybí nejen ve sportu, ale i ve společnosti obecně.

Do podcastu si zvete současné i bývalé vrcholové sportovce a ptáte se jich na jejich zkušenosti, zážitky i motivaci. Je život sportovce tak růžový, jak to pro spoustu lidí vypadá?

Život sportovce určitě růžový je - jsou to vlastně smíchané slzy, pot a krev. Ale vážně, je tam spousta věcí, které jsou těžké - fyzické schopnosti se mění s věkem, živit se sportem není vůbec jednoduché, podpora sportu ze strany státu je tristní, každý má názor na to, jak jste měli jinak kopnout do balonu nebo se líp odrazit, abychom "my" vyhráli tu zlatou... Spousta profesionálních sportovců vydělává podobně, ne-li méně než my. Přestože se živí tím, co milují, ty negativní zkušenosti jsou také hodnotné a měly by být slyšet. To se ale pořád bavíme o sportovních hvězdách, přitom jsou tu statisíce lidí, kteří vyrostli ve výkonnostním a vrcholovém sportu, a potom z něj z různých důvodů odešli.

Proto považujeme za důležité sdílet zkušenosti sportovců jak těch naprosto vrcholových se skvělými zkušenostmi, jako byla třeba Šárka Kašpárková, těch s ne tak pozitivním příběhem jako Monika Vlčková (Míčková), tak i těch, kteří se rozhodli v aktivním vrcholovém sportu nepokračovat jako třeba baseballový trenér Adam Košir. Každý z hostů našeho podcastu má svůj skvělý příběh, ze kterého chceme vydestilovat to nejlepší, aby se posluchači inspirovali, poučili a pobavili. A hlavně si zvykli, že o zkušenostech a zážitcích je dobré se bavit, a jak to udělat, aby to bylo co nejhodnotnější jak pro ně, tak pro ostatní.

Překvapilo vás něco?

Myslím, že nás vždy a znovu překvapí účastníci workshopů. I menší děti a puberťáci jsou schopni hluboké (sebe)reflexe, pokud jsou jim k tomu vytvořeny podmínky.

Překvapilo nás také to, jak podobné jsou zkušenosti sportovců nehledě na sport; sjednocujícím faktorem je spíše úroveň, na které trénují a soutěží, a to, zda je jejich sport týmový nebo ne.

A jedno velké překvapení si pro mě nachystala čerstvě dospělá účastnice jednoho našeho workshopu o motivaci, když prohlásila, že to je vlastně zajímavá otázka, proč ten sport dělá, že se jí na to ještě nikdy nikdo pořádně nezeptal. A to je podle nás špatně a chceme to pomoci změnit.

Od podcastu už je to kousek k setkání se sportovci naživo, která taky pořádáte. Řekněte nám o nich víc. Kde a jak setkání probíhají? Kdo se setkání může zúčastnit?

Setkání jsme měli naplánovaná od března, nakonec se kvůli karanténě nekonala. Teď řešíme hlavně workshopy na letních soustředěních, ale určitě plánujeme zorganizovat setkání minimálně s hosty našeho podcastu.

Chtěla byste něco vzkázat sportovcům, jejich rodičům a trenérům? Nějakou vaši radu nebo doporučení?

Chtěla bych vzkázat, že jsme jejich spoluhráči, ne protihráči. Pracujeme s nimi na tom, aby jejich svěřenci a svěřenkyně byli úspěšnější a spokojenější ve sportu i mimo něj.

Trenérům bych chtěla poděkovat za jejich skvělou práci a povzbudit je k tomu, aby více věřili dopadu, který na své sportovce mají. Protože i když jsou sportovci zrovna v pubertě a všechno je špatně, nebo se pomalu připravují na přesun do další kariéry, budou z hodnot, postojů a zkušeností ze sportu těžit celý život.

A jedna věc, o kterou bych chtěla poprosit trenéry a rodiče: mluvte se svými sportovci o tom, proč sport dělají, čeho chtějí dosáhnout, co jsou pro to schopni udělat, co můžou od sportu očekávat a jaké další věci se mohou sportem učit. Ptejte se a hlavně SKUTEČNĚ poslouchejte. Často se setkávám s tím, že tato očekávání nejsou sjednocena, a pak to končí velkým zklamáním na všech stranách.

Moc děkujeme za rozhovor.